Geografický vývoj polohy Českého ráje a vznik názvu

... aneb, ne vždy byl Český ráj tam, kde je dnes!

Bezesporu každý si dnes pod pojmem Český ráj vybaví severovýchodní Čechy - oblast kolem Jičína, Turnova, Semil, Mnichova Hradiště... Hned se mu vybaví hrady Trosky a Kost, či zámky Hrubá Skála, Hrubý Rohozec, Humprecht. Prachovské skalní město, Kozákov, lázně Sedmihorky, pohádkový Jičín či cokoliv dalšího... Vybaví se nám CHKO existující již od roku 1955 (roku 2002 rozšířena o oblast Maloskalska a Prachovských skal) a jako taková nejstarší chráněná krajinná oblast v Česku. Oblast s významným a prestižním statusem Geopark UNESCO. Ale...

„Nechoď mezi Němce,“ říkali možná přátelé i rodiče K. H. Máchovi, když se chystal do Litoměřic, aby zde získal zaměstnání u advokáta J. F. Durase. A přesto šel... Do dalšího kraje, který ho též přitahoval svou malebností a množstvím starobylých a památných hradů. Proč se o tom zmiňuji... :) Oblast Litoměřicka (dnes zvaná Zahrada Čech), osídlená prakticky až do konce druhé světové války převážně německy mluvícím obyvatelstvem, byla totiž původně nazývána „Český ráj“ (Böhmisches Paradies). Toto označení Litoměřicka najdeme v díle jezuity B. Balbína, pobělohorského exulanta Pavla Stránského i jiných autorů. Tak jak je nyní brán jako symbol Českého ráje hrad Trosky, byl původně symbolem „Českého ráje“ malebný hrad Střekov. Při popisu tohoto hradu z roku 1868 můžeme číst: „Asi tři hodiny od města Litoměřic na sever vznáší se příkře nad hladinou řeky Labe, na skalisku asi 360 stop vysokém, zříceniny bývalého hradu Střekova (něm. Schreckenstein). Přístup k němu býval jen se strany severní. Dosud lze souditi ze zřícenin nad krajem čnících jak mohutný byl hrad, co se tu vypínal na postrach nepřátelům. Dochovalo se ovšem velmi málo až do naší doby: několik dolejších sklepení a pobořený hlavní sál. Nicméně poutají poutníka i tyto chudé zbytky malebností svou, nad to však více pohled, jenž se z výše hradu otvírá na vše strany severního českého ráje.“ Jak již bylo řečeno byl tehdejší „Český ráj“ vlastně po dlouhou dobu německý. Dlouhou dobu to nevadilo, ale v průběhu 19. století se věci a především názory začaly přehodnocovat... 
Konec 18. století a následně první půle století 19. je dobou „národního vzkříšení“, tedy časem českého národního obrození. V této době se naši „buditelé“ snažili znovu pozvednout český jazyk na úroveň jazyka vzdělanců a také pozvednout národní uvědomění a hrdost na svou zem. Snad každý - byť je ze školy sebedéle - si vybaví alespoň pár jmen: Josef Jungmann, František Palacký, Josef Dobrovský, František Ladislav Čelakovský, Jan Svatopluk Presl, Josef Kajetán Tyl, Karel Hynek Mácha, Karel Jaromír Erben, Božena Němcová, Alois Jirásek a další. Nejde mi o popis dějin - průběhu a důvodů - Národního obrození, ten si může každý vyhledat v každé učebnici literatury či na přemnoha webových stránkách - třeba wikipedii
Jen bylo nutné toto odbočení z důvodů, jež následně vedly k přenosu označení „Český ráj“ ze severních Čech do těch severovýchodních. Ruku v ruce s národním uvědoměním a snahou poznat vlastní zem šel i následný rozvoj turismu. Také v této době se šířící vlna romantismu byla živnou půdou pro vývoj tohoto fenoménu, jež trvá dodnes. Mnoho spisovatelů, malířů, ale i obyčejných lidí se vydávalo na poutě po celé zemi. O sto let později, tedy počátkem století 20., tuto snahu či bezmála nutnost poznat svou zem jednoznačně do jedné věty shrnul historik V. V. Tomek: „Poznejme neporovnatelné krásy naší vlastní domoviny, abychom si jich dovedli tím více vážiti, neboť nejsou svojí svérázností nikterak za krásami cizími.“ V té době také začala vycházet místopisná a turistická literatura. Později vycházely též různé obrázkové či jen textové časopisy popisující krásy naší vlasti na základě dojmů a informací, jež pisatelé článků získali. A zde se opět dostáváme k jazyku. Turistická i místopisná literatura jež vycházela pro oblast Českého ráje, tedy Litoměřicka, byla pochopitelně vydávána převážně německy. 
Velmi poutavě popsal přerod v myšlení a z toho pramenící a dalo by se říci takřka nutný přesun označení „Český ráj“ na nynější oblast historik Bohdan Zilynskij. Ve svém článku (časopis Dějiny a současnost z roku 2005) „Co je nám do jejich ráje“ (Stěhování Českého ráje od Litoměřic k Turnovu na konci 19. století) k tomuto období mj. píše: „Není třeba zdůrazňovat, že němečtí uživatelé názvu Český ráj vnímali onu českost nikoli jazykově, ale teritoriálně. Ve všech uvedených částech severních Čech, do nichž byl Český ráj umisťován, výrazně převládalo německy mluvící obyvatelstvo. Podstatná část českých vlastenců vnímala ovšem tento stav jako výsledek násilného poněmčování a uvědomovala si rozpor mezi současným stavem a staršími tradicemi tohoto území, které bylo pokládáno za místo někdejší české slávy – připomeňme jen Přemyslovy Stadice nebo husitské vítězství u Ústí nad Labem. Snad proto se však ani čeští autoři zpočátku nebránili lokalizaci rajského názvu do severních Čech. Zcela samozřejmě ho připomněl třeba Josef Dušan Lambl při popisu cesty na Milešovku. Jan z Hvězdy v úvodu své prózy Volšanský zámek umístěné do Doksan a okolí napsal, že krajiny polabské jsou utěšené, ba překrásné a právem získaly sobě jméno Českého ráje. Ve čtyřicátých letech 19. století dospěli čeští spisovatelé k rozvinutí oslavného kultu celých Čech jako pozemského ráje. Tylovo slavné dvojverší z roku 1845 (v sadu stkví se jara květ, zemský ráj to na pohled) bylo pouze špičkou rajského ledovce. Podobné obrazy se tehdy objevily v řadě dalších veršů. Ani Karel Hynek Mácha neodolal a zaveršoval si: ,,šírá vlast, ta česká země – nejmilejší Tobě ráj." Vlastenecká inteligence tak postavila na piedestal českou zemi jako celek včetně její jazykově německé části. V téže době se však začínala projevovat i žárlivost českých obrozenců na vyzvedávání půvabů jazykově německých krajů. V dopise ze 6. září 1841 vylíčil Josef Jungmann Antonínu Markovi, faráři v Libuni na Turnovsku, dojmy z cest po saském tak nazvaném Švejcarstvu. To prý není nic jiného než prodloužení hrubo- a maloskalských krajin, jemuž chlubnost německá pověst všesvětskou zjednati uměla. 
Jungmann pokračuje: ,,Ó, skromná ke vlastní škodě Čechie, snad přijde nezadlouho čas, že i po českých krajinách výtečných zvídavý lid toulati a sháněti se bude. Aspoň myslím, že Prachové (!) skály nejpěknější částce té jich Švejcarie se vyrovnají." Jako by tu patriarcha české jazykovědy odhadl směr, kterým se o několik desítek let později upřela pozornost, když bylo hledáno místo pro opravdovější, český Český ráj. 
Události let 1848–1849 přispěly k oddalování politického programu Čechů a českých Němců. Právě některá města v pohraničí (třeba Teplice) sehrála v roce 1848 výraznou roli při aktivizaci německé národní skupiny. Sílila také kritická reakce Čechů, kteří měli možnost poznat místní poměry. Syn známého vydavatele a redaktora, katolický kněz Vojtěch Kramerius, píše ve svých dopisech z let 1849 a 1850 s nelibostí, že je vše v té rajské Litoměřicka krajině poněmčeno. V souvislosti s obdobně nazývanou oblastí Teplicka zmiňuje dokonce hnusné, jedovaté Němčoury ze všech stran nás kaceřující. Rozchod českého a německého politického hnutí v Českém království byl jevem trvalým a nezvratným. Snahy českých Němců se od šedesátých let 19. století rozvíjely úplně jinak než české politické úsilí. Český ráj umisťovaný na Litoměřicko nebo do okolí Teplic (tam jej dosadil i Riegrův Slovník naučný v heslu Doubravská hora) se stával pro Čechy rájem jakoby hůře a hůře dosažitelným. Nebo přímo ztraceným. Bylo asi čím dál tím problematičtější ponechat Český ráj – krajinně zvláště přitažlivou část celého království – uprostřed území, jehož obyvatelé neuměli nebo nechtěli hovořit česky. Rozpor mezi zeměpisným a etnicko-národním obsahem názvu rostl. České prostředí vyvodilo z této skutečnosti závěry až v osmdesátých letech. 
Do té doby byl nastolen elegantní kompromis. Autoři materiálů propagujících domácí turistiku stále častěji naznačovali, že celá česká země je složena z mnoha jistě krásných částí – každá z nich je tedy kouskem Českého ráje.“ 
Dále si proto různí spisovatelé a autoři všemožných článků a statí umísťovali svůj kus Českého ráje dle svého uvážení... Babiččino údolí, oblast Krkonoš, Českého Středohoří... Zcela nedořešenou otázkou je, kdo první vlastně programově přemístil název „Český ráj“ do nynější lokality. Velmi často se uvádí, že se tak stalo v roce 1870, v tehdy velmi oblíbených a představiteli českého kulturního a společenského života hojně navštěvovaných lázních Sedmihorky. Zdejší lázeňští hosté prodchnuti vlasteneckým zápalem a romantismem své doby, prý jako výraz obdivu zdejším přírodním krásám nazvali oblast Sedmihorek Českým rájem... Ovšem možná to bylo trochu jinak... Než dáme opět slovo B. Zilynskému, podívejme se pár slovy na vodoléčebné lázně Sedmihorky, kde se až do druhé světové války léčila chudokrevnost. Na počátku 18. století bychom zde našli jen ovčárnu a myslivnu, to se změnilo s příchodem MUDr. Antonína Vincence Šlechty, rytíře Sedmihorského, který je přebudoval na lázeňské objekty. Tehdejší záměr - vybudovat zde lázně - podpořil i tehdejší majitel panství rytíř Alois Lexa z Aehrentalu. Ten velmi dbal o své panství a také se snažil o snazší zpřístupnění zdejších pamětihodností pro všechny poutníky. Známá je kupříkladu jeho snaha o zpřístupnění „Panny“ na hradě Trosky - bohužel jeho smrt tento projekt předčasně ukončila. Lázně byly otevřeny 15. května 1842. V lázních se brzy po jejich založení léčili kupříkladu Eliška Krásnohorská a Jan Neruda. Několik pramenů vody (Barbořin, Antonínův, Josefův a Kořenského) najdeme dodnes na modře značené stezce (NS Hruboskalsko). Ale vraťme se zpět... 
Bohdan Zilynskij v již zmíněném článku popisuje přenesení názvu „Český ráj“ do nynější oblasti takto: „Bez ohledu na značný rozptyl českých rájů umisťování „hlavního“ z nich do okolí Litoměřic nebo Teplic přetrvávalo v českém prostředí až do poloviny osmdesátých let 19. století. Turistický průvodce po Čechách, vydaný Františkem Řivnáčem v roce 1882 v obou zemských jazycích, spojil termín ráj český jednoznačně s okolím Litoměřic. Na jiných místech knihy je sice vychváleno i okolí Turnova a Jičína, ale bez použití podobného epiteta. Rozpaky co do oprávněnosti použití názvu Český ráj v prostředí teplické rovinky pocítil v roce 1879 publicista slovanofilského a rusofilského profilu Jaromír Hrubý. Ve své reportáži konstatuje, že pyšný název dali tomuto kraji nějaký Baedecker a po něm poslušní cestovatelé, a komentuje tuto skutečnost slovy: ,,Co je nám Čechům do jejich ráje! Či snad tanul právě tento kousek české vlasti Tylovi na mysli, když psal „zemský ráj to na pohled“? Ne, rozhodně ne, ležíť celý za severní mezí národnosti české. Tradici Českého ráje spojeného se Středohořím umělecky završila a znovu zpochybnila Teréza Nováková v rané povídce Na zřícenině kostomlatské, napsané v roce 1883. Hrdinové tohoto díla rozprávějí na hradní věži o krásách českého ráje ležícího pod nimi a s hořkostí si uvědomují, že tento ráj až tak český není: Ó toho ráje, v němž my tak chudi! ...Jsme cizinci ve vlastním domě. Přestěhování Českého ráje na nové místo tak už asi nebylo možné dál odkládat. Nejvíce se o jeho přesun zasloužil autor dnes zcela zapomenutý, turnovský rodák Václav Durych, otec daleko proslulejšího autora, prozaika Jaroslava Durycha. Většinu života strávil Václav Durych mezi několika polabskými městy, v nichž podle potřeby redigoval regionální noviny. V Hradci Králové dostal na starost list s dosti zavazujícím titulem Slovan. O napodobení slávy a úspěšnosti Havlíčkova stejnojmenného listu se nepokusil – ostatně by to bylo dosti pošetilé. Třiadvacetiletého redaktora zaujala v průběhu roku 1886 jiná ambiciózní idea, konkrétnější a splnitelnější. Rozhodl se vydat první podrobnější popis kraje mezi Turnovem, Semily, Jičínem, Libání, Sobotkou a Kněžmostem – líčení zčásti přesahovalo až k Mladé Boleslavi a Liberci. A právě pro tuto oblast použil programového názvu Český ráj. Dodnes je občas opakován názor, že uvedený název byl použit pro jeden kout tohoto regionu – okolí lázní Sedmihorky – už o deset až patnáct let dříve. Vymyslit ho prý měli v době venkovského pobytu pražští divadelní herci (nebo přímo Jan Neruda), přesvědčivé důkazy pro toto tvrzení však scházejí. Potvrdit nelze ani autorství Gustava Pflegra–Moravského. Jeho román ve verších Pan Vyšínský se sice stručně zmiňuje o Sedmihorkách, termín Český ráj však neuvádí. Rozhodující roli Václava Durycha potvrzuje i skutečnost, že žádný z autorů píšících o Turnově a okolí nepoužil těsně před rokem 1886 termín Český ráj. Neuvádí ho Justin Václav Prášek ve svých dějinách Turnova, neznají ho ani autoři četných textů o Sedmihorkách či jiných blízkých lokalitách. Na stránkách časopisu Slovan lze sledovat realizaci Durychova záměru přestěhovat Český ráj téměř krok za krokem. Noticka Český ráj z poloviny června 1886 uvádí, že tímto jménem se právem nazývá překrásná romantická krajina turnovská se svými půvabnými zámky, zříceninami, velebným horstvem, skalními městy a různými památkami české slávy a moci. 
Vzhledem k neexistenci českého tištěného průvodce však prý tento kraj nenavštěvují čeští, ale spíše němečtí turisté. V okolí maloskalského Pantheonu se prý, jak konstatuje jiný materiál, takoví hosté jen hemží, protože v těchto strmých a malebných skalách jest toho více ku shlédnutí než v některém prušáckém koutě. Už v polovině září ohlásil Durych brzké vydání nádherného ilustrovaného cestopisného díla Z českého ráje. První sešit byl distribuován brzy poté, další postupně následovaly do počátku roku 1888. Durychův finančně jistě náročný vydavatelský čin znamenal rozhodující krok pro vítězství nové lokalizace Českého ráje. Ten byl nyní přesazen z německojazyčné části Čech o necelých sto kilometrů na severovýchod, na skutečně českou, tedy výhodnější a jistější půdu. Severní okraj nového Českého ráje se nacházel nedaleko národnostního pomezí, ale na české půdě. Útěk z tohoto bojiště tedy Durychovým úmyslem ani cílem rozhodně nebyl, jak naznačuje ostatně na mnoha místech text knihy. Jestliže zalistujeme v Durychově knize, najdeme autorovo vysvětlení volby názvu knihy hned v úvodu: ,,A jsou-li Šumava, Krkonoše a vůbec celá česká země skutečným rájem, ačkoli nám do toho ráje v ohledu politickém ještě mnoho chybí, tož jest turnovská krajina nejkrásnějším jeho oddílem, neboť v ní nahromaděno je těch přírodních skvostů nejvíce. ...Turnovské okolí zasluhuje také v pravém slova smyslu názvu „Český ráj“, rovněž jako plným právem přísluší našemu, cizáckými zmijemi ohroženému, statečnému Pojizeří název „Česká stráž“. ...Ten kraj se nám neodrodí nikdy, ten kraj jest nejkrásnější perlou v naší svaté čelence." Znovu se vrací motiv Českého ráje v posledních větách knihy, kde Durych mluví zčásti sebejistě a zčásti vyjadřuje přání spojené s nadějí: Občanstvo turnovské jesť skutečně neohroženým a vytrvalým zápasníkem za rozkvět českých práv a pevnou hrází proti návalu ječných vln germánského oceánu. ,,Dejž Bůh, abychom nejen o tomto území, ale i o celém staroslavném našem království mohli co nejdříve tvrditi, že je nám pravým „Českým rájem“.
Následuje už jen úryvek apostrofující v Tylově textu národní hymny krásnou zemi – zemi českou. Durychův bojovně zjitřený sloh souvisí samozřejmě s dobovými celozemskými událostmi a každodenním zápasem o míru práv češtiny a němčiny na území Českého království. Tehdejší tisk je plný zpráv a polemik o potřebě češtiny jako vnitřního úředního jazyka v rámci státních úřadů a o odporu Němců proti tomuto požadavku. Obdobný zápas probíhal mezi Ústřední maticí školskou a Schulvereinem o jazykový profil škol v místech při národnostní hranici i v jejím zázemí. Atmosféru podporující přenesení Českého ráje z Litoměřicka a Teplicka na Turnovsko je možno dokreslit ještě jednou zajímavostí. Několik let před vydáním Durychovy knihy bylo dostavěno pražské Národní divadlo. V rámci bohaté výtvarné výzdoby jeho areálu nalezl své místo i cyklus maleb Mikuláše Alše nazvaný Vlast. Mezi čtrnácti náměty, topograficky nezařazenými nebo přesně lokalizovanými, najdeme i obrazy Otava a Jizera. Žádná další luneta s námětem české řeky nebyla do malířského obrazu vlasti zařazena. Můžeme se jen ptát, zda byl tento výběr věcí náhody, když právě Jizera protíná nový, Durychův Český ráj. Nové zeměpisné pojetí Českého ráje se vžilo nejrychleji mezi autory publikací o Turnovu a okolí. Pobídkou pro jejich vydávání mohl být i vzrůstající zájem turistů. Koncem června 1887 – v době, kdy ještě Durychův spis nebyl dotištěn – se na Turnovsko vypravila s pražskými sokoly i skupina amerických Čechů, kteří navštívili starou vlast. Právě pro tyto exotické hosty vydal rozsahově nevelkou, ve srovnání s Durychovou knihou jistě levnější brožuru s názvem Průvodce Českým rájem učitel Josef Zdeněk Prýl. Lze předpokládat, že se poněkud barnumský název hostům z Ameriky zalíbil. Právě oni se možná zasloužili o jeho další popularizaci. Pomohlo také české učitelstvo, které právě v Turnově uspořádalo v srpnu 1888 jeden ze svých pravidelných sjezdů. Ve vzletném komentáři vydaném před touto akcí v místním tisku je Český ráj ztotožněn přímo s krajem Beneše Heřmanova, hrdiny jedné z básní Rukopisu královédvorského. Odkaz na jednu z epizod této literární památky obsažený i v samotné knize Durychově je výmluvný, vždyť nedlouho předtím zpochybnil její pravost Masaryk a další čeští vědci. Roli centra opravdového, nejen zeměpisně, ale i národně Českého ráje převzal tedy od německých Litoměřic (či Teplic) Turnov. Toto nesporně české město leželo dosud celkem stranou dění, v osmdesátých letech 19. století však postoupilo zřetelně kupředu a začalo dohánět Jičín, za kterým v rozvoji národních aktivit do té doby zaostávalo. V tomto srdci horního Pojizeří, na něž vlny germánské bijí nejdivěji, začaly v březnu 1886 vycházet první místní noviny, Hlasy pojizerské. V následujících dvou letech přibyly národně-obranné časopisy s charakteristickými názvy Stráž a Stráž na severu. Právě na stráž národních zájmů a do jejich služeb byl postaven Český ráj po svém přemístění na novou a jistější půdu. K dalšímu prosazení názvu přispělo po čase vydání druhého dílu Prýlovy brožury (objevila se i v německé variantě) a Malý průvodce po Turnově a jeho okolí od Josefa Kopala. S jistými rozpaky začali mluvit o Českém ráji autoři z nepříliš vzdáleného, v mnohém konkurenčního Jičína. Obě města se po čase začala k úspěšnému názvu hlásit stejnou měrou a spolu těžila z jeho rostoucí popularity. A termín Český ráj rychle zdomácněl v reklamních textech otiskovaných v místním tisku. Po určitou dobu byl název takto razantně přemístěný z Litoměřicka na Turnovsko ze setrvačnosti umisťován na své dosavadní místo. Dokladem může být sedmý díl sborníku Čechy, popisující v roce 1892 České středohoří. Regionalista Bedřich (Friedrich) Bernau, který na rozdíl od většiny svých vrstevníků ochotně publikoval v obou zemských jazycích, se použití názvu Český ráj pro tuto oblast nebránil. Pobídkou se mu stal výhled z Klapého (Hazmburku) i z Doubravské hory u Teplic, jako Český ráj však Bernau v souladu s tradicí označil také kraj u Litoměřic. V závěru jiné kapitoly věnované Bezdězu čteme poznámku shrnující autorovy dojmy, obavy i naděje: ,,Truchle loučíme se tu s krajinou středohorskou, starostlivi o výsledek boje, v němž zápasník jeden konečně podlehnouti musí a vítěz opanuje celý ráj ten a nestrpí zde cizího hlaholu." Nehledě na určitou nejistotu v této věci jsou úvod i závěr příslušného svazku Čech laděny optimisticky. 
Nová lokalizace Českého ráje už nemohla být těmito pozdními ohlasy starší tradice zpochybněna. Vnímat a respektovat ji začali také historikové. Průvodce Českým rájem sestavil a vydal na počátku 20. století Josef Vítězslav Šimák – turnovský rodák a čelný reprezentant české historické vlastivědy. O Českém ráji však Šimák hovořil také ve své dnes zapomenuté básnické tvorbě. O málo později, v roce 1909, přijal týž název opravdový arbiter elegantiarum Josef Pekař v předmluvě své Knihy o Kosti. Okolí Litoměřic už čeští autoři napříště označovali skromněji, jako zahradu Čech. V prostředí českých Němců však Paradies von Böhmen zůstal na svém dosavadním místě ještě po více než půl století. Z německého hlediska neexistoval žádný důvod k přijetí jednostranné uzurpace, přestěhování a počeštění Českého ráje. Ještě v roce 1942 byla otištěna v regionálním sborníku vydávaném v Ústí nad Labem báseň Elbetal – Heimatlied opěvující Böhmens schönes Paradies a zmiňující v této souvislosti Střekov. Při jejím čtení nám je, jako bychom zde slyšeli labutí píseň tohoto Českého ráje. Odsun Němců z pohraničí po druhé světové válce ukončil označování dvou různých oblastí Čech shodným názvem a jeho původnější lokalizace se začala propadat do zapomnění.“ Přírodní krásy a historické památky Českého ráje inspirovaly od těch dob hudebníky (J. B. Foester trávil na Valdštejně prázdniny), malíře (o tom více dále) i spisovatele (Jan Neruda, Karolina Světlá, Fráňa Šrámek, Václav Šolc, Josef Štefan Kubín, Václav Čtvrtek etc.). Také mnoho badatelů se toulalo zdejším krajem či s ním bylo přímo spojeno (F. A. Heber, A. Sedláček, J. V. Šimák, J. Pekař atd.). Své lásce posledních let, tedy Českému ráji, věnoval svou poslední knihu též známý vypravěč pohádek a především pověstí Adolf Wenig. Kniha „V Českém ráji“ však vyšla teprve po jeho smrti a to díky jeho synovi Janovi. Ten k doslovu knihy napsal: „Leží přede mnou rukopis, již těžko čitelný, poslední otcova práce. Práce, která byla věnována lásce posledních let, Českému ráji, za níž dojížděl a jejíž dojmy si doma ještě ověřoval historickým materiálem. Studená ruka Velké Neúprosné vzala mu z ruky pero, a já, seč síly stačily, jsem se snažil dovést dílo z valné části hotové, ke konci, používaje k tomu poznámek i připraveného materiálu. Byla to práce radostná i smutná Radostná proto, že se tu člověk seznamoval s oblastí mu dosud neznámou, smutná, že se stále vtírala vzpomínka, že už nikdy, nikdy táta nic nenapíše. Dnes tedy dokončuji tuto knihu a nemohu na prvním místě nevzpomenout vzácného přátelství dr. Ferdinanda Romportla, jemuž tato kniha, jistě v otcových intencích, je věnována. Přátelství vzácného, jemuž rovného se dnes už stěží nalezne. Jeho pomoc jak otci, tak i mně znamenala pro tuto knihu vzácný přínos. Upozornil na prameny stěží dostupné, sám provedl Českým rájem a krátce učinil vše, co bylo v jeho možnostech jako člověka, přítele, Čecha a obyvatele Českého ráje.“ Adolf Wenig k Českému ráji mj. napsal: „Všechny půvaby krajinné i historické, jimž podobné nacházíme roztroušeny po všech krajích naší vlasti, jsou tu shrnuty na malém poměrně území. Malebné skalní útvary se střídají se zelenými údolími, v nichž jsou zachovány tu a tam ještě krásné ukázky lidového umění stavitelského, nad krajinou ční hrady a zámky v romantických zříceninách i pietně zachovávané, města i městečka jsou pomníky staré slávy i klenotnicemi historických památek. Je to skutečně zemský ráj na pohled a na málokterý kraj naší vlasti se tak hodí všechny obdivné věty naší národní hymny. Kraj jemuž dává Jizera charakteristický ráz, kraj jímž šly dějiny doby husitské a hlavně pobělohorské, kout, poznamenaný velkým stínem Valdštejnovým, lákal a bude lákat turistu domácího i cizího.“
Na jedné staré pohlednici hradu Trosky - cca z roku 1900 - bychom našli velmi originálně parafrázovanou část hymny. Autor textu mi není znám. ,,Trosky Kde domov můj ? Tam, kde Trosky tmavolesklé; svědkové jsou slávy české; k nebesům se hrdě pnou, k činům velkým Čecha zvou, tam, kde bydlí národ pilný, pod Troskami domov můj!" Více není jistě co dodat... Šťastnou cestu po Českém ráji, ať už v rámci jakéhokoliv putování... :) 
Článek vypracoval p.Oldřich Dvořák - historické pohledy a další vyobrazení Českého ráje v jeho albu - ZDE